Změnit se uvnitř

Vzpomínám se  si na hodinu angličtiny v jazykové škole, kdy byla řeč o změnách vnitřních a vnějších.

Poslední dny přemýšlím o vnitřních proměnách. O tom, že bych se chtěla změnit. Chtěla bych se změnit v sobě, tam uvnitř. Vím, že se nemůžu změnit docela, ale chtěla bych se třeba míň bát. Bojím se všeho - svých chyb, toho, že mi někdo ublíží, sama sebe, bojím se dělat různé věci, projevovat se. Zjišťuju, že některé věci nedělám prostě ze strachu, že si ublížím a má to nakonec opačný efekt. Něco neudělám a ublížím si.

Změnit se zvenčí je hrozně jednoduché. Nalakovala jsem si nehty, nařasenkovala si řasy. Ano, bylo to hezké. Bylo to příjemné, ale pořád jsem to já. Smutek nezmizel, samota nezmizela.

Možná se dá zbavit samoty tak, že se jí přestanu bát. Prostě budu dělat věci sama mezi lidmi. Možná budu pořád sama, ale pořád mezi lidmi. Pořád s šancí, že se ke mně někdo přidá. A když ne, tak ne.

Připadnu si strašně odsobněná nebo co. Chci dělat tolik věcí a nakonec sedím doma ve smutku s tím, že to musím všechno dělat sama. Myslím, že ano, že je správná cesta nebát se samoty, ale bojovat s ní. Ráda bych se taky více hýbala. Bývala jsem spokojená, když jsem četla a psala. Chtěla bych to zpátky. Chtěla bych zpátky samu sebe. Dělat věci, které mě tvoří. Tvoří mou osobnost, dávají jí charakteristický nádech. Je to těžké, ale i to je cesta proti samotě. Nikdo nechce člověka bez identity. Nikdy jsem si nějak nepokládala otázky: Kdo jsem? Když jsem to udělala, odpovídala jsem v minulosti. Chci zase odpovídat: čtu, píšu, žiju, namáhám mozek, tvořím. Cokoliv. Cokoliv, co má pro mě cenu.

Jinak mě baví angličtina. A taky je to věc, které se moc nevěnuji a když....jednoduše jsem nadšená.

This is the way!

:-O

To je doba, co jsem nic nenapsala. Nepociťuji nějakou zvláštní touhu psát, ale mám hlavu jak balon. Nafouklou, někdy až těžkou. Často ulítávám do světa fantazií. Žádné zásadní změny neproběhly. Pořád chodím do práce, mám strach, že o ni přijdu. A nechce se mi o tom bavit :)

Osobní život taky nic nového. Jakto, že mám pocit, že se točím stále dokola a dokola? Dělám ty samé chyby. Někdo by tady byl, ale žádná budoucnost. Je tady už několik let a já odmítám se snažit na něho vykašlat. Proč? Protože je to pak akorát horší. Možná jsme mohli být několik let spolu šťastní a místo toho se akorát vzájemně trápíme.... a nebo taky ne.... Každopádně bych to zkusila, abych veděla. A když nic, tak nic.
To je asi hlavní téma mého života pro tuto chvíli. Viděli jsme se a já su z toho zase celá rozložená. Jak můžete deset minut zírat někomu do očí. To přece není jen tak....? Přála jsem si, aby to tak zůstalo napořád. Vím, že to tak nebude. Asi si vybírám špatné partnery....nebo spíš nepartnery. Nebo jsem špatná já... Nejde přece o sex...no dobře, o ten taky.... ale není to hlavní... Chybí mi někdo blízký a chybí mi prožívat opravdovou blízkost....položit si hlavu do klína a povídat si....nebo klidně naopak....

Nějak pochybuji o mezilidských vztazích...o tom všem....nevěřím tomu....přestávám věřit lidem... Lidi, kteří mě mají rádi mě přece neopustí...

A co bude dál?

Ve zkratce: Mám pocit, že jen chodím do práce, spím a jím, občas venčím psa.

Měli jsme pracovní svátek. V pátek máme volno.

Jinak se cítím pořád osamoceně a osaměle. Jakoby osoby, které mám ráda, neměly rády mě. Potřebovala bych se nějak ukotvit. Zapustit kořeny. Zatím to nejde, ale chtěla bych ty kořeny zapustit u někoho, koho bych mohla mít ráda. Jenže to nemůže být jen tak někdo. Nejde o to, že by nebyl zájem. I když možná jsem už všechny zájemce odradila svým nezájmem. Nejsou to ti správní. Nejhorší je, že jsem asi nadobro zase ztratila důvěru k lidem. Moc dobře si pamatuju na svůj další (neúspěšný) pokus a nemám chuť opakovat znovu zdlouhavý proces přibližování se někomu, začínání důvěřovat.... a pak, jako když utne, si odvykat a vzdalovat se. To mě strašně drásá. Jakmile mi do života někdo vkročí a já ho mám ráda, tak jednoduše chci, aby zůstal (napořád). Asi je to divné.

Mám chuť si nalakovat nehty. Asi zítra vstanu v pět. (Ano, myšlenka, která sem naprosto nepatří - asi můj styl.)

Nikdy nebyl můj styl hledat zuřivě někoho, s kým bych mohla být. Vždycky jsem si počkala na někoho, kdo mi za to stál. Naprosto všechny vztahy i "vztahy" byly zásadní. Zvláštní. Nejsem prostě typ, který se s někým rozejde a do týdne/měsíce, má nového. Svým způsobem to i odsuzuji. Kde je pak nějaká hloubka atp.

Někdy si představuju, jaký by měl být můj manžel nebo člověk, se kterým bych měla strávit zbytek života. Nedokážu si to představit, ale měl by být určitě hodně chápavý. A vlastně by úplně stačilo, kdyby mě bral takovou, jaká jsem. Jeden takový člověk existuje, ale je to kamarád. Dál by měl být pro mě přitažlivý. Možná i to jednou pomine, ale je to důležité. Měl by být chytrý, hodně chytrý. Měl by mít úctu k ženám. Smysl pro humor! Měl by být osobnost. A jako naprostá většina mých Mužů:): Měl by být společenský. Můj protiklad. Asi. Měl by umět ocenit hloubku mé osobnosti. (V tom smyslu, že jsem velice složitá osobnost....víc než bych sama chtěla). Neměl by to být flegmatik. Měl by v sobě mít určitou dávku elegance. Měl by chápat mou potřebu samoty a mého světa.

Na internetu nehledám. Vlastně vůbec nehledám. Vždycky časem o někoho zakopnu. Náhodou. A náhodou je to způsob, který mi vyhovuje. A je to i signál, že je na to správný čas, protože jinak by mě nezajímal.

Říká se (říkají to psychologové?), že vzpomínáme spíš na to dobré. Asi je to pravda.

Vrtá mi hlavou jedna věc. Byla jsem si s tím posledním naprosto jistá, že má šanci to vydržet, přesto se to rozpadlo. Kde se ta jistota vzala? Totiž z mé strany to tu šanci mělo. Napořád. Ale nevím proč. Proč jsem si tím byla tak jistá.....

Únava

Slovo, které vystihuje můj život poslední měsíc. A nepoleví to.

Dnes jsem nastoupila do své první pořádné práce. Už nejsem včelka mája. Líbí se mi tam, ale zároveň mám strach, jak se s tím poperu. Není to těžké, jen do toho musím proniknout. Ale jsem ráda.

Akorát tam budu nejspíš trávit většinu dne. Ne, že bych tolik pracovala (i když je to taky dost pravděpodobný), ale jen cesta tam trvá hodinu. Můžu si číst:) Spánek je teď moje nejoblíbenější činnost.

A takhle to bude až do důchodu? :D

Cítím se sama. Čím dál víc mi chybí se k někomu přitulit a mít někoho, kdo čeká doma. Taky je mi smutno, protože nemůžu být tolik se psem...... a on není šťastný. To je nejhorší, že není šťastný. Spal se mnou celou noc v posteli a mně bylo poprvé za dlouhou dobu zase dobře. Kdykoliv jsem se vzbudila, ležel vedle. Co na tom, že mě kopal a utiskoval. Stačila mi jeho spící přítomnost. Tohle je mít někoho ráda.

Nemám zatím plán, jak udělat našeho psa šťastného, což je dost průšvih. Nejradši bych byla, kdyby si ho vzala sestra. Má ji rád a ona se o něj dobře postará. Chybí jí. Na druhou stranu chybí i mně. I když si mě nevšímá, tak je přítomen. Bez něho budu úplně sama. Udělám to, co bude nejlepší.

Je to těžká doba. Moc změn.

To je život.

Škola života(?)

Ležím v posteli po odpolední směně. Bolí mě hlava. Jsem vykoupaná a mám vyčištěné zuby.

Poslední dobou (pár měsíců) si dost často říkám: ,,Takhle jsem si svůj život nepředstavovala". V mých představách byl můj život vždycky zajímavý. Mohl být naplněn tragédiemi, milostnými avantýrami, cestováním.

Nikdy však prací ve fabrice za pár korun.

A navíc do teď mě hnalo cosi kupředu. Byla to slova rodičů: ,,Dodělej základku!" ,,Odmaturuj!" ,,Vystuduj další školu!" Najednou to skončilo. Poroučím sama sobě. A špatně. Před pár měsíci jsem si poručila odjet do zahraničí. Zatím jsem doma. Po pravdě se mi nikam nechce. Mám pocit, že mi budou chybět lidé, ale je to dost pokryteká výmluva. Jeden je na druhém konci světa a další mají jiné zájmy. Jakýpak copak. Čas ti utiká.

Vždycky jsem od života očekávala nějak víc. I od sebe. Jakobych nějak tušila, že ve mně je "to něco", jen nevím kde a jak se k tomu dostat. Teď mám pocit, že je to snůška nesmyslů.

Nemám ráda lidi, pro které mám výraz Mladí a úspěšní. To jsou lidi, kterým je kolem 25 let a jsou prostě úžasní. Jsou seběvědomí, inteligentní, schopní a většinou "manažeři". Až na to, že to většinou není až tak pravda. Tím neříkám, že takový lidé nejsou. Nemám je ráda, protože mám vždycky pocit, že jsou to velké kecy a sebevědomí. Vyblejou na vás milion anglických výrazů a je to. Tohle prostředí mě nikdy nelákalo. Nikdy jsem ale nechtěla být ani "obyčejný zaměstnanec". Chtěla jsem mít svou vlastní odnož úspěchu.  Kde je a co to je? To kdybych věděla.

Nejhorší je, že jsem jaksi sama. Nechci zakládat rodinu, ale mít aspoň trochu někoho, ke komu se vracet. Začarovaný kruh.

Dneska se mi vnukla myšlenka. Vybrat stavebko a jet do Austrálie.  Mám fakt chuť to udělat. A nevím proč si myslím, že se nevrátím s holým zadkem. Velmi odvážné.

Po cestě domů v autobuse jsem si  říkala, že je tohle buď životní prohra nebo to je škola života. V každým případě mě to neba a vím, že je brzo to vzdát.

A nakonec co....stejně všichni umřeme.

Těžká volba

Takže pracuji a včelím se v úlu. Nejde mi to, ale není to zlé. Není to práce na páse. Špatné je, že nestíhám psát. Tento týden jsem se domů dostavila vždy až kolem šesté hodiny a byla jsem tak unavená, že jsem se najedla, vyvenčila psíka a vděčně ulehla do postele.

Ani nevím moc o čem psát, nechci psát o práci. To bych se musela naštvat. Chtěla jsem napsat o těžkých volbách.

Je to takhle:

Rozhodla jsem se vzdát se dosavadního života a odjet pryč. Pravděpodobně do Velké Británie a upíchnout se tam dočasně v rodině. VB není až tak daleko. Není to tak lehké, jak bych čekala. Je to těžká volba. V podstatě mě tady nic nedrží. Teda kromě rodiny, psa, přátel, a dalších lidí, na kterých mi záleží. Pochopila jsem tu známou větu: Udělal/a jsem těžké rozhodnutí. Vím, že správné je odjet, ale.... Mám strach, že na mě osoby, které mám ráda zapomenou a už nikdy s nimi nebudu mít vztah, jaký jsem měla do teď. Na druhou stranu mě to láká. Mám takovou touhu hodně cestovat. Baví mě celý ten proces od zařizování, balení se až po návrat domů.

Příští týden se rozhodne. A pak budu čekat.... řídím se heslem: Zkusit se má všechno. Nejhorší je nedělat nic.

Každopádně na jedné straně cítím smutek, na druhé nadšení.

Zjistila jsem, že nějak vyhledávám důvody proč zůstat. Pravda je, že je nenacházím. Racionálně.....ne. Nejsou.

Je to takové buď a nebo. Trochu sázka do loterie. Buď dno nebo výhra.

Uvidíme, jak se to vyvine.

Včelka Mája

Asi jako každý člověk jsem studovala proto, abych měla zaměstnání, kterým se uživím a které mě bude aspoň trošku bavit. Studovala jsem proto, abych nedopadla tak, jak jsem dopadla. Bude ze mě dělnice!

Po měsících zkoušení, pocitu zmaru a méněcennosti, jsem se rozhodla, že mě to už nebaví a že budu dělat i "podřadnou práci". Jasně, práce jako práce. Hrdě bych řekla, že se za to nestydím.... ale není to pravda. Stydím. Chci říct, že mě to neuráží, ale mám pocit, že to mělo být jinak. Měla jsem mít práci v oboru. A ano tenhle pocit mám kvůli okolí. Vím, že je to blbost, ale stejně mě to hlodá. Měla jsem přece budovat kariéru nebo co. Vím, že ta práce bude po pár týdnech otrava, po půlroce k nesnesení. Ale je to práce. Jak jsem sama vtipně podotkla: Už nejsem otrok, už jsem jen napůl otrok. Myslela jsem tím to, že nebudu vedená na úřadě práce, takže budu relativně svobodná a můžu mít třeba brigádu k tomu, ale budu otrokem této práce. Peněz tam taky samozřejmě mít moc nebudu. Ale získám určitou svobodu a zatím mi to za to stojí.

Všichni říkají: Není to navždycky. Ale co když? Jsem asi pesimista, mám z toho strach. Vím, že nejsem jediná bez práce a nejsem ani jediná v téhle situaci.

Jedna moje myšlenka zabloudila taky k tomu, že jsem ráda, že jsem sama. Že jsem "single". Asi nějaký pozůstatek od bývalého - vím, že by se za mě styděl. Možná by to nepřiznal, ale jo. Není to zrovna typ, který by řekl: Mám tě rád i tak a je mi jedno, co si o tom kdo myslí.

Nevěřila bych, že jednou budu snít o tom, že mám nějakou "normální práci", se slušným platem.... Nejde ani tak o tu práci, ale o ten pocit. O pocit svobody. Nejsem si jistá jaká práce by mě naplňovala, ale měla by být trochu kreativní. I když je pravda, že být kreativní jde i v kanceláři. Moje maty vytvořila několik zlepšováků. Vždycky je to o tom, jak se k tomu člověk postaví. Já mám v úmyslu i tuhle včelkovskou práci vykonávat jak nejlépe budu umět.

Projevil se i optimista ve mně: věřím, že to bude lepší a z velké části to mám ve svých rukou. Mám spoustu věcí, které mě budou naplňovat - psaní, čtení, pěstování rostlin, sex....a mnoho dalšího.

Všechno, co jsem Ti nestačila říct

Jak vznikl název blogu? Proč takový název?

Původně to měl být úplně jiný blog. Název vznikl z toho, že se to rozpadlo. Rozpadl se vztah, o který jsem stála. Chtěla jsem tomu člověku sdělit tolik věcí, ale už bylo pozdě mu je říkat. Už nebyl důvod, proč by ho to mělo zajímat. Byla jsem zmatená a tak jsem si říkala, že to všechno napíšu do blogu a možná mu to dám někdy přečíst. Nešlo mi psát někomu a vědět, že odpověď nikdy nedostanu.Tahle myšlenka spolu s blogem upadla.

Postupně jsem si začala uvědomovat, že je hodně osob, kterým jsem toho tolik neřekla a chtěla bych. Nakonec ten název zahrnuje všechno, co jsem nestačila říct. Všechno, co jsem světu nestačila sdělit, ať už se jedná o knihy, hudbu, názor a náhled na svět nebo barvu mých oblíbených laků na nehty. A psaní mám ráda. Blog je svět sám o sobě. Blogovala jsem kdysi dávno a chci zase.

Nadšený pěstitel rostlin

Ani nevím jak se to stalo, ale začalo mě docela bavit vaření. S potřebou něco uvařit, přišla potřeba mít u sebe byliny. Protože jsem zastáncem toho, že jedině, co si člověk vypěstuje sám, tomu může věřit, začala jsem chtít pěstovat byliny.

Vždycky jsem byla odpůrce zahrádkaření. Viděla jsem za tím to, jak se moje babičky plahočily na zahradě každý den. V letních dnech, v úmorném vedru vytrhávaly plevel a pořád říkaly: ,,Já nikam nemůžu jet, já musím na zahradu. Kdo by se o to staral?" Když přišla úroda, musely jsme si vzít 30kg rajčat a ještě jsme vyslechli: ,,Co s tím teď budu dělat? Vy jste teda.... Tak já se s tím dělám a vy to pak nechcete." Musím teda říct, že jsme byli vždycky ochotní konzumenti rajčat, okurků a všelijaké zeleniny, takže druhá část se nás moc netýkala. Nicméně vím, že to tak chodí a vynadáno (za nevděk), jsme jistě nejednou dostali. Starat se o zahradu mi přišlo vždycky to nejnudnější, co může být. Nikdy jsem zahradu nechtěla. Postupem času jsem zjistila, že taková malá zahrádka nemusí být vůbec špatná. Zjistila jsem, že není nutné mít zahrádku o velikosti menšího pole a že spoustu věcí (byliny zvlášť), můžu pěstovat doma za oknem nebo na balkoně.
A tak se jednoho dne, koncem prosince minulého roku stalo, že mi byla zakoupena semínka a dva pytle hlíny.

Byla jsem nadšená. Na silvestra jsem zasadila: koriandr, bazalku a citronovou trávu. Rozmarýn jsme koupili už v květináči. Věděla jsem, že první překážka bude v zalévání. Přece jenom jsem naposledy vyspětovala v truhlíku ředkvičky a to už je pěkně dávno. Takže jsem prošla stádiem suché hlíny a stádiem plísně. Asi po deseti dnech jsem uviděla malinké první rostlinky. Myslela jsem, že už snad nevylezou. Byla jsem nadšená a každému, s kým jsem po telefonu mluvila, jsem hlásila, že UŽ rostou a kolik jich je. Myslela jsem si, že mám vyhráno, ale zdaleka jsem neměla. Za prvé se objevily nějaké nechutné mušky a za druhé docela dost rostlinek postupně umřelo. Bylo mi to líto, ale snažila jsem se zachránit alespoň ty zbylé. Takže mi z celého sáčku semínek bazalky, vyrostly dvě rostlinky. Mají už lístky, které vypadají jako bazalka, ne takové ty první. Myslím, že na bazalce se hodně podepsal nedostatek světla a pak nejspíš můj problém se zalíváním. Hodně jsem zalívala. Teď už vím, že je lepší zalívat jednou za pár dní, ale více, než každý den málo. Koriandr je pokrytý muškami a vypadá to s ním bledě, což je mi líto. Četla jsem, že ty mušky jsou asi ze substrátu a že se dají koupit speciální parazity, které je "vyžerou" a rostlinky nechají na pokoji, takže to asi zkusím. Citronové trávě, u které jsem si myslela, že je nejnáročnější a že mi možná napoprvé nevyroste, se docela daří. Rozmarýn jsem musela odstěhovat na  chodbu kvůli muškám. Osprchovala jsem ho a zdá se to lepší. Koupi "parazitů" se nevyhnu.

Přikoupila jsem další semínka bazalky a rukoly. Bazalku jsem zasadila ke dvou rostlinkám a rukolu zasadím dnes. Mám strach z těch mušek a tak si vezmu hlínu asi u nás na poli. Taky nevím, jestli seženu nějaký slušný truhlík nebo květináč.

Pěstování mých bylin je pořád ještě provizorní. Mám zálusk na obyčejné bílé květináče z ikey. Stojí pár korun a domů se mi budou hodit.

Moje bazalka :)

Moje malé zahradničení mi přineslo spoustu radosti. Každý den ráno vstanu a jdu se podívat a své rostliny. Vážím si jich o to víc, protože jsem je vypěstovala sama. Můžu je každý den sledovat a jsem ráda za rozhodnutí vypěstovat je sama od semínka.

Trochu chápu i svoje babičky, zalitovala jsem, že naši pidi-mini zahrádku jsme věnovali sousedům a rostou tam stromy. Ale pokud to budu myslet vážně, myslím, že babička mi ráda kousek své zahrádky "půjčí". Takže možná skončím stejně - u menšího pole, strhaná a nadávající :D. Chápu i tu touhu rozdávat to, co jste vypěstovali. Naslibovala jsem sestře a kamarádovi, že jim určitě něco dám, až to vyroste. Snad o to budou stát:)

Den za dnem

Jsou dny, kdy se mi psát chce a dny, kdy se mi psát vůbec nechce. Tento den, je ten druhý. Asi jako každý jiný člověk mám starosti, o kterých se mi psát nechce a tyhle starosti zastiňují i věci, o kterých bych ráda psala.

Dnes jsem večer venčila svého psa a vzpomněla jsem si na jedno ráno....

V pondělí a v úterý vstávám kolem páté hodiny ráno. Než se proberu a uvařím si kafe, je půl šesté. O půl šesté ustrojím psa a jdeme ven.

To ráno sněžilo. Celá ulice byla pokrytá sněhem. Moje stopy a stopy mého psa byly ráno úplně první. Šli jsme přes hřiště (původně pole) nahoru na ulici nad ulicí naší. Trošku jsme si hráli a mně bylo smutno. Bylo mi smutno, protože nežiju život, jaký bych žít chtěla. (Jsem nezaměstnaná a chtěla bych moc pracovat a být nezavislá. Nedaří se mi to. Nechci rozebírat důvody proč. Ještě ne.) Šli jsme a sněžilo. Po cestě zpátky domů jsem se trochu zasnila a dostala jsem chuť se na všechno vykašlat. Na práci (brigádu). Vzít psa, nastoupit do vlaku a někam jet. Do cizího města, které je někde za hranicemi. Třeba do Hamburgu nebo do Berlína nebo kamkoliv jinam, a tam se procházet po ulicích dokud něco nevymyslím. Dokud nevymyslím, jak se dopracovat k tomu, co chci. Procházet se s velikým chlupatým žlutým psem.  Když bych nic nevymyslela, tak bych si alespoň odpočinula od všech povinností, myšlenek a všeho. Nikdo by nevěděl kde jsme a možná bych vypnula telefon. Úplně jsem to viděla před sebou. Udělat něco, co se  nedělá. Něco, co slušné holky nedělají. Únik z reality.

Seběhla jsem kopec. V 6:00 jsem se vrátila domů a v 6:30 odjela do práce.

Můj bývalý...nebo jak mu říkat...můj bývalý člověk, se kterým jsem hodlala strávit víc než pár měsíců, odjíždí pryč. Závidím mu to. Jede na druhý konec světa. Když je tady den, tam je noc. Možná proto moje touhy po cestování. Tam je teplo, tady zima. Tolik bych chtěla cítit teplo a vidět světlo. Chybí mi to. Hlavně to světlo.....

Dnes večer

Dočetla jsem Nowergian Wood. Norské dřevo. Nevím, proč to píšu anglicky, ale líbí se mi to. Byla to zvláštní kniha a moc se mi líbila. Zanechala ve mně zvláštní pocity. tak bych to shrnula, že to bylo o životě. Život, smrt, nemoc, sex, alkohol. Bylo mi líto, že postavy neexistují. Uklidilo mě, že někde po světě možná chodí jejich předloha. Potom jsem šla se psem a přemýšlela o tom, co bude dál. Jestli všechno dopadne dobře nebo špatně. Začínám mít pocit, že světu kolem sebe nerozumím a neporozumím. Mám strach z toho, co bude. Nic není jasné. Pořád si kladu otázky: Čím chci být? Mám na to? Jsem dobrý člověk? Odpověď neznám. Nemůžu říct, že by mi bylo smutno. Poustěla jsem si staré písničky. Staré...jak se to vezme. Pamatuju si je z rádia, když jsem byla dítě. A proto je mám i ráda. Je v nich kus minulosti, kterou mám ráda. Bylo to R.E.M - Imitation Of Life a Shiny Happy People. Mám tyhle starší písně ráda taky proto, že mi připadnou opravdovější a zajímavější než ty nové, dnešní. Nejsou tak vydrancované a vyždímané. Vyvolávají nějaké emoce. Není to jako, když jsem šla včera po Praze a viděla člověka v Mercedesu s těmi knoflíčky a kůží kolem sebe, s mobilem v ruce... Přemýšlela jsem, jestli ten člověk věří tomu, co dělá, jestli ho to baví nebo je to jen člověk, který žije takhle, protože jinak už to neumí, protože ho peníze třeba snědly. Nechci soudit. Na dnešní době nemám ráda něco, čemu se říká Luxus pro všechny. Když je něco luxus, tak je to luxus, protože to nemůže mít každý. Já tohle vidím všude a ve všem. Nemůžu si pomoct. A cítím z toho prázdnotu. Nic víc. Všechny ty naparáděné věci, jejichž hodnota je minimální. Nebaví mě nakupovat oblečení, pohrdám značkami. Jsem si vědoma toho, že moje hodinky Citizen ze mě nedělají lepšího a hodnotnějšího člověka. Nic neznamenají. Nezvyšují mou vnitřní hodnotu. Jsou krásné, třpytivé, ráda se na ně dívám. Je to ozdoba a jsou to hodinky, nic víc. Na jejich ceně nezáleží.
Tam venku jsem si vzpomněla na kamaráda, se kterým se nebavím. Naštval mě  od té doby s ním nejsem v kontaktu. Mám ho pořád ráda a to, že se spolu nebavíme na tom nic nemění. Jen je to asi minulost. Minulost se nedá vrátit. Bylo mi hezky ze vzpomínek, které na něj mám.
Teď sedím v koupelně na zemi. Vykoupu se a budu dál přemýšlet o tom, kdo jsem a kam směřuji....