Únava

Slovo, které vystihuje můj život poslední měsíc. A nepoleví to.

Dnes jsem nastoupila do své první pořádné práce. Už nejsem včelka mája. Líbí se mi tam, ale zároveň mám strach, jak se s tím poperu. Není to těžké, jen do toho musím proniknout. Ale jsem ráda.

Akorát tam budu nejspíš trávit většinu dne. Ne, že bych tolik pracovala (i když je to taky dost pravděpodobný), ale jen cesta tam trvá hodinu. Můžu si číst:) Spánek je teď moje nejoblíbenější činnost.

A takhle to bude až do důchodu? :D

Cítím se sama. Čím dál víc mi chybí se k někomu přitulit a mít někoho, kdo čeká doma. Taky je mi smutno, protože nemůžu být tolik se psem...... a on není šťastný. To je nejhorší, že není šťastný. Spal se mnou celou noc v posteli a mně bylo poprvé za dlouhou dobu zase dobře. Kdykoliv jsem se vzbudila, ležel vedle. Co na tom, že mě kopal a utiskoval. Stačila mi jeho spící přítomnost. Tohle je mít někoho ráda.

Nemám zatím plán, jak udělat našeho psa šťastného, což je dost průšvih. Nejradši bych byla, kdyby si ho vzala sestra. Má ji rád a ona se o něj dobře postará. Chybí jí. Na druhou stranu chybí i mně. I když si mě nevšímá, tak je přítomen. Bez něho budu úplně sama. Udělám to, co bude nejlepší.

Je to těžká doba. Moc změn.

To je život.

Škola života(?)

Ležím v posteli po odpolední směně. Bolí mě hlava. Jsem vykoupaná a mám vyčištěné zuby.

Poslední dobou (pár měsíců) si dost často říkám: ,,Takhle jsem si svůj život nepředstavovala". V mých představách byl můj život vždycky zajímavý. Mohl být naplněn tragédiemi, milostnými avantýrami, cestováním.

Nikdy však prací ve fabrice za pár korun.

A navíc do teď mě hnalo cosi kupředu. Byla to slova rodičů: ,,Dodělej základku!" ,,Odmaturuj!" ,,Vystuduj další školu!" Najednou to skončilo. Poroučím sama sobě. A špatně. Před pár měsíci jsem si poručila odjet do zahraničí. Zatím jsem doma. Po pravdě se mi nikam nechce. Mám pocit, že mi budou chybět lidé, ale je to dost pokryteká výmluva. Jeden je na druhém konci světa a další mají jiné zájmy. Jakýpak copak. Čas ti utiká.

Vždycky jsem od života očekávala nějak víc. I od sebe. Jakobych nějak tušila, že ve mně je "to něco", jen nevím kde a jak se k tomu dostat. Teď mám pocit, že je to snůška nesmyslů.

Nemám ráda lidi, pro které mám výraz Mladí a úspěšní. To jsou lidi, kterým je kolem 25 let a jsou prostě úžasní. Jsou seběvědomí, inteligentní, schopní a většinou "manažeři". Až na to, že to většinou není až tak pravda. Tím neříkám, že takový lidé nejsou. Nemám je ráda, protože mám vždycky pocit, že jsou to velké kecy a sebevědomí. Vyblejou na vás milion anglických výrazů a je to. Tohle prostředí mě nikdy nelákalo. Nikdy jsem ale nechtěla být ani "obyčejný zaměstnanec". Chtěla jsem mít svou vlastní odnož úspěchu.  Kde je a co to je? To kdybych věděla.

Nejhorší je, že jsem jaksi sama. Nechci zakládat rodinu, ale mít aspoň trochu někoho, ke komu se vracet. Začarovaný kruh.

Dneska se mi vnukla myšlenka. Vybrat stavebko a jet do Austrálie.  Mám fakt chuť to udělat. A nevím proč si myslím, že se nevrátím s holým zadkem. Velmi odvážné.

Po cestě domů v autobuse jsem si  říkala, že je tohle buď životní prohra nebo to je škola života. V každým případě mě to neba a vím, že je brzo to vzdát.

A nakonec co....stejně všichni umřeme.