Dnes jsem večer venčila svého psa a vzpomněla jsem si na jedno ráno....
V pondělí a v úterý vstávám kolem páté hodiny ráno. Než se proberu a uvařím si kafe, je půl šesté. O půl šesté ustrojím psa a jdeme ven.
To ráno sněžilo. Celá ulice byla pokrytá sněhem. Moje stopy a stopy mého psa byly ráno úplně první. Šli jsme přes hřiště (původně pole) nahoru na ulici nad ulicí naší. Trošku jsme si hráli a mně bylo smutno. Bylo mi smutno, protože nežiju život, jaký bych žít chtěla. (Jsem nezaměstnaná a chtěla bych moc pracovat a být nezavislá. Nedaří se mi to. Nechci rozebírat důvody proč. Ještě ne.) Šli jsme a sněžilo. Po cestě zpátky domů jsem se trochu zasnila a dostala jsem chuť se na všechno vykašlat. Na práci (brigádu). Vzít psa, nastoupit do vlaku a někam jet. Do cizího města, které je někde za hranicemi. Třeba do Hamburgu nebo do Berlína nebo kamkoliv jinam, a tam se procházet po ulicích dokud něco nevymyslím. Dokud nevymyslím, jak se dopracovat k tomu, co chci. Procházet se s velikým chlupatým žlutým psem. Když bych nic nevymyslela, tak bych si alespoň odpočinula od všech povinností, myšlenek a všeho. Nikdo by nevěděl kde jsme a možná bych vypnula telefon. Úplně jsem to viděla před sebou. Udělat něco, co se nedělá. Něco, co slušné holky nedělají. Únik z reality.
Můj bývalý...nebo jak mu říkat...můj bývalý člověk, se kterým jsem hodlala strávit víc než pár měsíců, odjíždí pryč. Závidím mu to. Jede na druhý konec světa. Když je tady den, tam je noc. Možná proto moje touhy po cestování. Tam je teplo, tady zima. Tolik bych chtěla cítit teplo a vidět světlo. Chybí mi to. Hlavně to světlo.....
Žádné komentáře:
Okomentovat