Těžká volba

Takže pracuji a včelím se v úlu. Nejde mi to, ale není to zlé. Není to práce na páse. Špatné je, že nestíhám psát. Tento týden jsem se domů dostavila vždy až kolem šesté hodiny a byla jsem tak unavená, že jsem se najedla, vyvenčila psíka a vděčně ulehla do postele.

Ani nevím moc o čem psát, nechci psát o práci. To bych se musela naštvat. Chtěla jsem napsat o těžkých volbách.

Je to takhle:

Rozhodla jsem se vzdát se dosavadního života a odjet pryč. Pravděpodobně do Velké Británie a upíchnout se tam dočasně v rodině. VB není až tak daleko. Není to tak lehké, jak bych čekala. Je to těžká volba. V podstatě mě tady nic nedrží. Teda kromě rodiny, psa, přátel, a dalších lidí, na kterých mi záleží. Pochopila jsem tu známou větu: Udělal/a jsem těžké rozhodnutí. Vím, že správné je odjet, ale.... Mám strach, že na mě osoby, které mám ráda zapomenou a už nikdy s nimi nebudu mít vztah, jaký jsem měla do teď. Na druhou stranu mě to láká. Mám takovou touhu hodně cestovat. Baví mě celý ten proces od zařizování, balení se až po návrat domů.

Příští týden se rozhodne. A pak budu čekat.... řídím se heslem: Zkusit se má všechno. Nejhorší je nedělat nic.

Každopádně na jedné straně cítím smutek, na druhé nadšení.

Zjistila jsem, že nějak vyhledávám důvody proč zůstat. Pravda je, že je nenacházím. Racionálně.....ne. Nejsou.

Je to takové buď a nebo. Trochu sázka do loterie. Buď dno nebo výhra.

Uvidíme, jak se to vyvine.

Včelka Mája

Asi jako každý člověk jsem studovala proto, abych měla zaměstnání, kterým se uživím a které mě bude aspoň trošku bavit. Studovala jsem proto, abych nedopadla tak, jak jsem dopadla. Bude ze mě dělnice!

Po měsících zkoušení, pocitu zmaru a méněcennosti, jsem se rozhodla, že mě to už nebaví a že budu dělat i "podřadnou práci". Jasně, práce jako práce. Hrdě bych řekla, že se za to nestydím.... ale není to pravda. Stydím. Chci říct, že mě to neuráží, ale mám pocit, že to mělo být jinak. Měla jsem mít práci v oboru. A ano tenhle pocit mám kvůli okolí. Vím, že je to blbost, ale stejně mě to hlodá. Měla jsem přece budovat kariéru nebo co. Vím, že ta práce bude po pár týdnech otrava, po půlroce k nesnesení. Ale je to práce. Jak jsem sama vtipně podotkla: Už nejsem otrok, už jsem jen napůl otrok. Myslela jsem tím to, že nebudu vedená na úřadě práce, takže budu relativně svobodná a můžu mít třeba brigádu k tomu, ale budu otrokem této práce. Peněz tam taky samozřejmě mít moc nebudu. Ale získám určitou svobodu a zatím mi to za to stojí.

Všichni říkají: Není to navždycky. Ale co když? Jsem asi pesimista, mám z toho strach. Vím, že nejsem jediná bez práce a nejsem ani jediná v téhle situaci.

Jedna moje myšlenka zabloudila taky k tomu, že jsem ráda, že jsem sama. Že jsem "single". Asi nějaký pozůstatek od bývalého - vím, že by se za mě styděl. Možná by to nepřiznal, ale jo. Není to zrovna typ, který by řekl: Mám tě rád i tak a je mi jedno, co si o tom kdo myslí.

Nevěřila bych, že jednou budu snít o tom, že mám nějakou "normální práci", se slušným platem.... Nejde ani tak o tu práci, ale o ten pocit. O pocit svobody. Nejsem si jistá jaká práce by mě naplňovala, ale měla by být trochu kreativní. I když je pravda, že být kreativní jde i v kanceláři. Moje maty vytvořila několik zlepšováků. Vždycky je to o tom, jak se k tomu člověk postaví. Já mám v úmyslu i tuhle včelkovskou práci vykonávat jak nejlépe budu umět.

Projevil se i optimista ve mně: věřím, že to bude lepší a z velké části to mám ve svých rukou. Mám spoustu věcí, které mě budou naplňovat - psaní, čtení, pěstování rostlin, sex....a mnoho dalšího.

Všechno, co jsem Ti nestačila říct

Jak vznikl název blogu? Proč takový název?

Původně to měl být úplně jiný blog. Název vznikl z toho, že se to rozpadlo. Rozpadl se vztah, o který jsem stála. Chtěla jsem tomu člověku sdělit tolik věcí, ale už bylo pozdě mu je říkat. Už nebyl důvod, proč by ho to mělo zajímat. Byla jsem zmatená a tak jsem si říkala, že to všechno napíšu do blogu a možná mu to dám někdy přečíst. Nešlo mi psát někomu a vědět, že odpověď nikdy nedostanu.Tahle myšlenka spolu s blogem upadla.

Postupně jsem si začala uvědomovat, že je hodně osob, kterým jsem toho tolik neřekla a chtěla bych. Nakonec ten název zahrnuje všechno, co jsem nestačila říct. Všechno, co jsem světu nestačila sdělit, ať už se jedná o knihy, hudbu, názor a náhled na svět nebo barvu mých oblíbených laků na nehty. A psaní mám ráda. Blog je svět sám o sobě. Blogovala jsem kdysi dávno a chci zase.

Nadšený pěstitel rostlin

Ani nevím jak se to stalo, ale začalo mě docela bavit vaření. S potřebou něco uvařit, přišla potřeba mít u sebe byliny. Protože jsem zastáncem toho, že jedině, co si člověk vypěstuje sám, tomu může věřit, začala jsem chtít pěstovat byliny.

Vždycky jsem byla odpůrce zahrádkaření. Viděla jsem za tím to, jak se moje babičky plahočily na zahradě každý den. V letních dnech, v úmorném vedru vytrhávaly plevel a pořád říkaly: ,,Já nikam nemůžu jet, já musím na zahradu. Kdo by se o to staral?" Když přišla úroda, musely jsme si vzít 30kg rajčat a ještě jsme vyslechli: ,,Co s tím teď budu dělat? Vy jste teda.... Tak já se s tím dělám a vy to pak nechcete." Musím teda říct, že jsme byli vždycky ochotní konzumenti rajčat, okurků a všelijaké zeleniny, takže druhá část se nás moc netýkala. Nicméně vím, že to tak chodí a vynadáno (za nevděk), jsme jistě nejednou dostali. Starat se o zahradu mi přišlo vždycky to nejnudnější, co může být. Nikdy jsem zahradu nechtěla. Postupem času jsem zjistila, že taková malá zahrádka nemusí být vůbec špatná. Zjistila jsem, že není nutné mít zahrádku o velikosti menšího pole a že spoustu věcí (byliny zvlášť), můžu pěstovat doma za oknem nebo na balkoně.
A tak se jednoho dne, koncem prosince minulého roku stalo, že mi byla zakoupena semínka a dva pytle hlíny.

Byla jsem nadšená. Na silvestra jsem zasadila: koriandr, bazalku a citronovou trávu. Rozmarýn jsme koupili už v květináči. Věděla jsem, že první překážka bude v zalévání. Přece jenom jsem naposledy vyspětovala v truhlíku ředkvičky a to už je pěkně dávno. Takže jsem prošla stádiem suché hlíny a stádiem plísně. Asi po deseti dnech jsem uviděla malinké první rostlinky. Myslela jsem, že už snad nevylezou. Byla jsem nadšená a každému, s kým jsem po telefonu mluvila, jsem hlásila, že UŽ rostou a kolik jich je. Myslela jsem si, že mám vyhráno, ale zdaleka jsem neměla. Za prvé se objevily nějaké nechutné mušky a za druhé docela dost rostlinek postupně umřelo. Bylo mi to líto, ale snažila jsem se zachránit alespoň ty zbylé. Takže mi z celého sáčku semínek bazalky, vyrostly dvě rostlinky. Mají už lístky, které vypadají jako bazalka, ne takové ty první. Myslím, že na bazalce se hodně podepsal nedostatek světla a pak nejspíš můj problém se zalíváním. Hodně jsem zalívala. Teď už vím, že je lepší zalívat jednou za pár dní, ale více, než každý den málo. Koriandr je pokrytý muškami a vypadá to s ním bledě, což je mi líto. Četla jsem, že ty mušky jsou asi ze substrátu a že se dají koupit speciální parazity, které je "vyžerou" a rostlinky nechají na pokoji, takže to asi zkusím. Citronové trávě, u které jsem si myslela, že je nejnáročnější a že mi možná napoprvé nevyroste, se docela daří. Rozmarýn jsem musela odstěhovat na  chodbu kvůli muškám. Osprchovala jsem ho a zdá se to lepší. Koupi "parazitů" se nevyhnu.

Přikoupila jsem další semínka bazalky a rukoly. Bazalku jsem zasadila ke dvou rostlinkám a rukolu zasadím dnes. Mám strach z těch mušek a tak si vezmu hlínu asi u nás na poli. Taky nevím, jestli seženu nějaký slušný truhlík nebo květináč.

Pěstování mých bylin je pořád ještě provizorní. Mám zálusk na obyčejné bílé květináče z ikey. Stojí pár korun a domů se mi budou hodit.

Moje bazalka :)

Moje malé zahradničení mi přineslo spoustu radosti. Každý den ráno vstanu a jdu se podívat a své rostliny. Vážím si jich o to víc, protože jsem je vypěstovala sama. Můžu je každý den sledovat a jsem ráda za rozhodnutí vypěstovat je sama od semínka.

Trochu chápu i svoje babičky, zalitovala jsem, že naši pidi-mini zahrádku jsme věnovali sousedům a rostou tam stromy. Ale pokud to budu myslet vážně, myslím, že babička mi ráda kousek své zahrádky "půjčí". Takže možná skončím stejně - u menšího pole, strhaná a nadávající :D. Chápu i tu touhu rozdávat to, co jste vypěstovali. Naslibovala jsem sestře a kamarádovi, že jim určitě něco dám, až to vyroste. Snad o to budou stát:)