Škola života(?)

Ležím v posteli po odpolední směně. Bolí mě hlava. Jsem vykoupaná a mám vyčištěné zuby.

Poslední dobou (pár měsíců) si dost často říkám: ,,Takhle jsem si svůj život nepředstavovala". V mých představách byl můj život vždycky zajímavý. Mohl být naplněn tragédiemi, milostnými avantýrami, cestováním.

Nikdy však prací ve fabrice za pár korun.

A navíc do teď mě hnalo cosi kupředu. Byla to slova rodičů: ,,Dodělej základku!" ,,Odmaturuj!" ,,Vystuduj další školu!" Najednou to skončilo. Poroučím sama sobě. A špatně. Před pár měsíci jsem si poručila odjet do zahraničí. Zatím jsem doma. Po pravdě se mi nikam nechce. Mám pocit, že mi budou chybět lidé, ale je to dost pokryteká výmluva. Jeden je na druhém konci světa a další mají jiné zájmy. Jakýpak copak. Čas ti utiká.

Vždycky jsem od života očekávala nějak víc. I od sebe. Jakobych nějak tušila, že ve mně je "to něco", jen nevím kde a jak se k tomu dostat. Teď mám pocit, že je to snůška nesmyslů.

Nemám ráda lidi, pro které mám výraz Mladí a úspěšní. To jsou lidi, kterým je kolem 25 let a jsou prostě úžasní. Jsou seběvědomí, inteligentní, schopní a většinou "manažeři". Až na to, že to většinou není až tak pravda. Tím neříkám, že takový lidé nejsou. Nemám je ráda, protože mám vždycky pocit, že jsou to velké kecy a sebevědomí. Vyblejou na vás milion anglických výrazů a je to. Tohle prostředí mě nikdy nelákalo. Nikdy jsem ale nechtěla být ani "obyčejný zaměstnanec". Chtěla jsem mít svou vlastní odnož úspěchu.  Kde je a co to je? To kdybych věděla.

Nejhorší je, že jsem jaksi sama. Nechci zakládat rodinu, ale mít aspoň trochu někoho, ke komu se vracet. Začarovaný kruh.

Dneska se mi vnukla myšlenka. Vybrat stavebko a jet do Austrálie.  Mám fakt chuť to udělat. A nevím proč si myslím, že se nevrátím s holým zadkem. Velmi odvážné.

Po cestě domů v autobuse jsem si  říkala, že je tohle buď životní prohra nebo to je škola života. V každým případě mě to neba a vím, že je brzo to vzdát.

A nakonec co....stejně všichni umřeme.