Den za dnem

Jsou dny, kdy se mi psát chce a dny, kdy se mi psát vůbec nechce. Tento den, je ten druhý. Asi jako každý jiný člověk mám starosti, o kterých se mi psát nechce a tyhle starosti zastiňují i věci, o kterých bych ráda psala.

Dnes jsem večer venčila svého psa a vzpomněla jsem si na jedno ráno....

V pondělí a v úterý vstávám kolem páté hodiny ráno. Než se proberu a uvařím si kafe, je půl šesté. O půl šesté ustrojím psa a jdeme ven.

To ráno sněžilo. Celá ulice byla pokrytá sněhem. Moje stopy a stopy mého psa byly ráno úplně první. Šli jsme přes hřiště (původně pole) nahoru na ulici nad ulicí naší. Trošku jsme si hráli a mně bylo smutno. Bylo mi smutno, protože nežiju život, jaký bych žít chtěla. (Jsem nezaměstnaná a chtěla bych moc pracovat a být nezavislá. Nedaří se mi to. Nechci rozebírat důvody proč. Ještě ne.) Šli jsme a sněžilo. Po cestě zpátky domů jsem se trochu zasnila a dostala jsem chuť se na všechno vykašlat. Na práci (brigádu). Vzít psa, nastoupit do vlaku a někam jet. Do cizího města, které je někde za hranicemi. Třeba do Hamburgu nebo do Berlína nebo kamkoliv jinam, a tam se procházet po ulicích dokud něco nevymyslím. Dokud nevymyslím, jak se dopracovat k tomu, co chci. Procházet se s velikým chlupatým žlutým psem.  Když bych nic nevymyslela, tak bych si alespoň odpočinula od všech povinností, myšlenek a všeho. Nikdo by nevěděl kde jsme a možná bych vypnula telefon. Úplně jsem to viděla před sebou. Udělat něco, co se  nedělá. Něco, co slušné holky nedělají. Únik z reality.

Seběhla jsem kopec. V 6:00 jsem se vrátila domů a v 6:30 odjela do práce.

Můj bývalý...nebo jak mu říkat...můj bývalý člověk, se kterým jsem hodlala strávit víc než pár měsíců, odjíždí pryč. Závidím mu to. Jede na druhý konec světa. Když je tady den, tam je noc. Možná proto moje touhy po cestování. Tam je teplo, tady zima. Tolik bych chtěla cítit teplo a vidět světlo. Chybí mi to. Hlavně to světlo.....

Dnes večer

Dočetla jsem Nowergian Wood. Norské dřevo. Nevím, proč to píšu anglicky, ale líbí se mi to. Byla to zvláštní kniha a moc se mi líbila. Zanechala ve mně zvláštní pocity. tak bych to shrnula, že to bylo o životě. Život, smrt, nemoc, sex, alkohol. Bylo mi líto, že postavy neexistují. Uklidilo mě, že někde po světě možná chodí jejich předloha. Potom jsem šla se psem a přemýšlela o tom, co bude dál. Jestli všechno dopadne dobře nebo špatně. Začínám mít pocit, že světu kolem sebe nerozumím a neporozumím. Mám strach z toho, co bude. Nic není jasné. Pořád si kladu otázky: Čím chci být? Mám na to? Jsem dobrý člověk? Odpověď neznám. Nemůžu říct, že by mi bylo smutno. Poustěla jsem si staré písničky. Staré...jak se to vezme. Pamatuju si je z rádia, když jsem byla dítě. A proto je mám i ráda. Je v nich kus minulosti, kterou mám ráda. Bylo to R.E.M - Imitation Of Life a Shiny Happy People. Mám tyhle starší písně ráda taky proto, že mi připadnou opravdovější a zajímavější než ty nové, dnešní. Nejsou tak vydrancované a vyždímané. Vyvolávají nějaké emoce. Není to jako, když jsem šla včera po Praze a viděla člověka v Mercedesu s těmi knoflíčky a kůží kolem sebe, s mobilem v ruce... Přemýšlela jsem, jestli ten člověk věří tomu, co dělá, jestli ho to baví nebo je to jen člověk, který žije takhle, protože jinak už to neumí, protože ho peníze třeba snědly. Nechci soudit. Na dnešní době nemám ráda něco, čemu se říká Luxus pro všechny. Když je něco luxus, tak je to luxus, protože to nemůže mít každý. Já tohle vidím všude a ve všem. Nemůžu si pomoct. A cítím z toho prázdnotu. Nic víc. Všechny ty naparáděné věci, jejichž hodnota je minimální. Nebaví mě nakupovat oblečení, pohrdám značkami. Jsem si vědoma toho, že moje hodinky Citizen ze mě nedělají lepšího a hodnotnějšího člověka. Nic neznamenají. Nezvyšují mou vnitřní hodnotu. Jsou krásné, třpytivé, ráda se na ně dívám. Je to ozdoba a jsou to hodinky, nic víc. Na jejich ceně nezáleží.
Tam venku jsem si vzpomněla na kamaráda, se kterým se nebavím. Naštval mě  od té doby s ním nejsem v kontaktu. Mám ho pořád ráda a to, že se spolu nebavíme na tom nic nemění. Jen je to asi minulost. Minulost se nedá vrátit. Bylo mi hezky ze vzpomínek, které na něj mám.
Teď sedím v koupelně na zemi. Vykoupu se a budu dál přemýšlet o tom, kdo jsem a kam směřuji....