Vzpomínám se si na hodinu angličtiny v jazykové škole, kdy byla řeč o změnách vnitřních a vnějších.
Poslední dny přemýšlím o vnitřních proměnách. O tom, že bych se chtěla změnit. Chtěla bych se změnit v sobě, tam uvnitř. Vím, že se nemůžu změnit docela, ale chtěla bych se třeba míň bát. Bojím se všeho - svých chyb, toho, že mi někdo ublíží, sama sebe, bojím se dělat různé věci, projevovat se. Zjišťuju, že některé věci nedělám prostě ze strachu, že si ublížím a má to nakonec opačný efekt. Něco neudělám a ublížím si.
Změnit se zvenčí je hrozně jednoduché. Nalakovala jsem si nehty, nařasenkovala si řasy. Ano, bylo to hezké. Bylo to příjemné, ale pořád jsem to já. Smutek nezmizel, samota nezmizela.
Možná se dá zbavit samoty tak, že se jí přestanu bát. Prostě budu dělat věci sama mezi lidmi. Možná budu pořád sama, ale pořád mezi lidmi. Pořád s šancí, že se ke mně někdo přidá. A když ne, tak ne.
Připadnu si strašně odsobněná nebo co. Chci dělat tolik věcí a nakonec sedím doma ve smutku s tím, že to musím všechno dělat sama. Myslím, že ano, že je správná cesta nebát se samoty, ale bojovat s ní. Ráda bych se taky více hýbala. Bývala jsem spokojená, když jsem četla a psala. Chtěla bych to zpátky. Chtěla bych zpátky samu sebe. Dělat věci, které mě tvoří. Tvoří mou osobnost, dávají jí charakteristický nádech. Je to těžké, ale i to je cesta proti samotě. Nikdo nechce člověka bez identity. Nikdy jsem si nějak nepokládala otázky: Kdo jsem? Když jsem to udělala, odpovídala jsem v minulosti. Chci zase odpovídat: čtu, píšu, žiju, namáhám mozek, tvořím. Cokoliv. Cokoliv, co má pro mě cenu.
Jinak mě baví angličtina. A taky je to věc, které se moc nevěnuji a když....jednoduše jsem nadšená.
This is the way!
