:-O

To je doba, co jsem nic nenapsala. Nepociťuji nějakou zvláštní touhu psát, ale mám hlavu jak balon. Nafouklou, někdy až těžkou. Často ulítávám do světa fantazií. Žádné zásadní změny neproběhly. Pořád chodím do práce, mám strach, že o ni přijdu. A nechce se mi o tom bavit :)

Osobní život taky nic nového. Jakto, že mám pocit, že se točím stále dokola a dokola? Dělám ty samé chyby. Někdo by tady byl, ale žádná budoucnost. Je tady už několik let a já odmítám se snažit na něho vykašlat. Proč? Protože je to pak akorát horší. Možná jsme mohli být několik let spolu šťastní a místo toho se akorát vzájemně trápíme.... a nebo taky ne.... Každopádně bych to zkusila, abych veděla. A když nic, tak nic.
To je asi hlavní téma mého života pro tuto chvíli. Viděli jsme se a já su z toho zase celá rozložená. Jak můžete deset minut zírat někomu do očí. To přece není jen tak....? Přála jsem si, aby to tak zůstalo napořád. Vím, že to tak nebude. Asi si vybírám špatné partnery....nebo spíš nepartnery. Nebo jsem špatná já... Nejde přece o sex...no dobře, o ten taky.... ale není to hlavní... Chybí mi někdo blízký a chybí mi prožívat opravdovou blízkost....položit si hlavu do klína a povídat si....nebo klidně naopak....

Nějak pochybuji o mezilidských vztazích...o tom všem....nevěřím tomu....přestávám věřit lidem... Lidi, kteří mě mají rádi mě přece neopustí...

A co bude dál?

Ve zkratce: Mám pocit, že jen chodím do práce, spím a jím, občas venčím psa.

Měli jsme pracovní svátek. V pátek máme volno.

Jinak se cítím pořád osamoceně a osaměle. Jakoby osoby, které mám ráda, neměly rády mě. Potřebovala bych se nějak ukotvit. Zapustit kořeny. Zatím to nejde, ale chtěla bych ty kořeny zapustit u někoho, koho bych mohla mít ráda. Jenže to nemůže být jen tak někdo. Nejde o to, že by nebyl zájem. I když možná jsem už všechny zájemce odradila svým nezájmem. Nejsou to ti správní. Nejhorší je, že jsem asi nadobro zase ztratila důvěru k lidem. Moc dobře si pamatuju na svůj další (neúspěšný) pokus a nemám chuť opakovat znovu zdlouhavý proces přibližování se někomu, začínání důvěřovat.... a pak, jako když utne, si odvykat a vzdalovat se. To mě strašně drásá. Jakmile mi do života někdo vkročí a já ho mám ráda, tak jednoduše chci, aby zůstal (napořád). Asi je to divné.

Mám chuť si nalakovat nehty. Asi zítra vstanu v pět. (Ano, myšlenka, která sem naprosto nepatří - asi můj styl.)

Nikdy nebyl můj styl hledat zuřivě někoho, s kým bych mohla být. Vždycky jsem si počkala na někoho, kdo mi za to stál. Naprosto všechny vztahy i "vztahy" byly zásadní. Zvláštní. Nejsem prostě typ, který se s někým rozejde a do týdne/měsíce, má nového. Svým způsobem to i odsuzuji. Kde je pak nějaká hloubka atp.

Někdy si představuju, jaký by měl být můj manžel nebo člověk, se kterým bych měla strávit zbytek života. Nedokážu si to představit, ale měl by být určitě hodně chápavý. A vlastně by úplně stačilo, kdyby mě bral takovou, jaká jsem. Jeden takový člověk existuje, ale je to kamarád. Dál by měl být pro mě přitažlivý. Možná i to jednou pomine, ale je to důležité. Měl by být chytrý, hodně chytrý. Měl by mít úctu k ženám. Smysl pro humor! Měl by být osobnost. A jako naprostá většina mých Mužů:): Měl by být společenský. Můj protiklad. Asi. Měl by umět ocenit hloubku mé osobnosti. (V tom smyslu, že jsem velice složitá osobnost....víc než bych sama chtěla). Neměl by to být flegmatik. Měl by v sobě mít určitou dávku elegance. Měl by chápat mou potřebu samoty a mého světa.

Na internetu nehledám. Vlastně vůbec nehledám. Vždycky časem o někoho zakopnu. Náhodou. A náhodou je to způsob, který mi vyhovuje. A je to i signál, že je na to správný čas, protože jinak by mě nezajímal.

Říká se (říkají to psychologové?), že vzpomínáme spíš na to dobré. Asi je to pravda.

Vrtá mi hlavou jedna věc. Byla jsem si s tím posledním naprosto jistá, že má šanci to vydržet, přesto se to rozpadlo. Kde se ta jistota vzala? Totiž z mé strany to tu šanci mělo. Napořád. Ale nevím proč. Proč jsem si tím byla tak jistá.....